Karel Němec

    Jméno VIRginia mi něco říkalo. Věděl jsem, že jsme tam jeli pár let zpátky v sérii American Le Mans Series, tehdy jsem seděl za volantem BMW M8 GTE, že jsem si tam zabojoval s Láďou Zvonkem a že tam bylo strašně moc zatáček. A v té ohromné hromadě zatáček jsme měli jet vytrvalák.

    Posledních pár měsíců mám zase takové to období, kdy se jen těžko přemlouvám k tréninku, a ani v případě tohoto závodu to bohužel nebylo jiné. Příjemně mě ale překvapilo, jak rychle jsem se na trati dokázal najít. Opravdu jsem si z ní nepamatoval jedinou zatáčku, což by jindy znamenalo několik hodin učení opravdu jen toho, jak jdou zatáčky za sebou, tady jsem ale sednul a jel. Po nějakých třech, čtyřech kolech jsem s jistotou věděl, kde se na trati nacházím. Aspoň z něčeho jsem tak měl dobrý pocit. S autem už to bylo horší, opět jsem se s ním nemohl sžít a podle toho, že Petr s Michalem dolaďovali set ještě v sobotu před závodem, tak ani pro ně to asi nebyl zrovna ideál. Nějak jsme to ale zvládli.

    Protože nás mělo jet pět, rozhodl jsem se postavit třetí auto, aspoň pro tento jeden závod. Na šest hodin by dvě auta pro pět lidí pro pět jezdců prostě byla málo. Ovšem pět nás nakonec nebylo, Tomáš se nedokázal připojit, a tak jsem pár minut před startem musel naběhnout na server s Gamou já. Bez kvalifikace, z posledního místa - to mi ale vyhovovalo. Necítil jsem se v naší žábě nějak jistě, a tak jsem doufal, že se aspoň na začátku vyhnu nějakým tlačenicím. Nový plán byl tedy jasný - Alfu rozjíždí Michal, dnes to bude především jeho auto. Betu rozjede Petr a pak pojede jen s Alfou. V Gamě dám jeden stint a pak hned vystřídám Petra v Betě, do Gamy půjde Víťa, aby se alespoň rozjezdil.

    Ani si už nepamatuju, jestli jsem měl během toho prvního stintu v Gamě nějaké větší problémy, určitě jsem měl ale víc štěstí, než kucí v dalších dvou autech. Stejně to ale nebylo podstatné, osud Gamy byl jasný už víceméně od kvalifikace, do které se Tomáš nedostal - závod nedokončí. I tak jsem do toho dal všechno, co jsem dokázal, abych Víťovi auto předal na co nejlepší pozici a dal mu tak šanci si třeba trochu zabojovat. Stejně jako Víťa jsem ale nasazení Gamy ocenil i já, protože i já jsem se trochu rozjezdil a vlastně v ní dotrénoval. Stává se mi poslední dobou často, že se v tréninku trápím a pak nakonec během závodu najdu rytmus.

    Ať už byl onen první stint jakýkoliv, v Betě to pak rozhodně bylo zajímavější. Tam už jsme se snažili něco urvat, i když oproti Alfě nebyly šance moc vysoké. Co nám ale mohlo pomoci, bylo počasí - už týden předem jsem kluky strašil deštěm, a ten nakonec opravdu přišel. Několikrát… Všem vtloukám do hlavy, že nám déšť může pomoci, když zvolníme a pojedeme najistotu, vyvarujeme se chyb - pak totiž můžeme vytěžit z chyb ostatních. Co to ale bylo platné, když jsme v Betě měli na změny počasí neskutečnou smůlu - vyjedu z boxů s čerstvou sadou středních gum, začne pršet. Jedu, dokud to jde, a doufám, že Víťa přijde, než budu muset jít na mokré. Ten ale o počsí nevěděl, takže nespěchal, což mu nemůžeme vyčítat. Stejně jako déšť, i on přišel hned po tom, co jsem opustil boxy - tentokrát s mokrými pneumatikami. Nezbývalo, než počkat, až budu muset znovu do boxů. Nějak jsem se nakonec po snad víc jak třech hodinách dostal od volantu a auto předal na jeden stint Víťovi.

    V mém dalším stintu už to zase bylo na suché, déšť, který se několik hodin nemohl rozhodnout, jestli bude nebo nebude (rozuměj chvíli pršelo, chvíli trať osychala a takhle pořád dokola), se na chvíli vzdálil a já si tak užíval přechodné, tedy ty nejdebilnější, podmínky. Víťovi pak už trať jen osychala.

    Byl to opět náročný závod, tentokrát ale ještě více, než ty předchozí. Kombinace náročného zatáčkovitého okruhu a proměnlivého počasí nám dala zabrat, navíc nám odpadl Tomáš. Troufám si ale říct, že jsme se s tím poprali dobře, kluci v Alfě neskutečně zabrali a vyjeli další body, my s Betou jsme od nich také nebyli daleko. Rozhodně musím pochválit Víťu, udělal zase velký pokrok. Takže, kucí - zase obrovský dík za to, že jste v tom se mnou! Je to náročné, o to víc, že každý máme jinak čas na trénink i závody samotné, jsme různě schopní a zkušení, máme i trochu rozdílný styl jízdy, ale i tak to nějak zvládáme a hlavně vládne skvělá nálada. A to je to hlavní.

Víťa Šťastný

    Šestihodinovka ve Virginii. Trať, která je poměrně těžší, ale líbí se mi. Musím uznat, že od posledního závodu v Imole, co se týče endurance, jsem byl méně nervózní. Původně jsme měli jet všichni, bohužel se ale Tomášovi nešlo připojit na server. Bohužel, co se dá dělat, nicméně jsme rozjeli všechny tři auta, Alfu, Betu i Gamu. Gamu rozjížděl Kája a poté jsem do ní sedl já, trošku jsem ji využil na rozježdění do Bety, kam jsem posléze přesedl za volant. Virginia mě bavila, teda až na to počasí. V jednu dobu pršelo, Kája zajel do boxu, dal mi suchý pneu a najednou začalo pršet, no bylo to neštěstí, to počasí. Naštěstí jsme to zvládli poměrně suprově. Závod mě celkem bavil, i přestože jsem byl nervózní, ale naštěstí ne tak moc. Párkrát jsem auto zahodil, ale naštěstí to buď nebylo vůbec nic, nebo jen něco lehkýho. Nakonec jsme Alfu dovezli na jedenáctém místě díky Petru Fikarovi a Michalu Harmáčkovi, super kluci! A Betu jsme já a Kája dovezli na šestnáctém místě. Kdyby bylo patnácté místo, tak jsmě měli body, ale co, vůbec nevadí. Já jsem si ten závod užil a doufám, že příští závod se povede též suprově a těším se na něj. Samozřejmě chci poděkovat klukům za závod a hlavně trpělivost se mnou, a že na mě mají nervy. Díky kluci a zas u dalšího závodu Hej Hou a Qvák! 

Série RGPL GT3 Endurance bude pokračovat v neděli 25.4. u sousedů na Slovakiaringu. Ještě nevíme, jak se nám povede poskládat posádky a jestli vůbec nasadíme aspoň dvě auta, jedno je ale jisté - budeme u toho, jako vždy!