Z Ameriky jsme se přesunuli k sousedům na Slovensko, na okruh, který nikdo z nás nemá rád. Poprali jsme se s ním ale víc než dobře. Více k závodu napsali naši jezdci.

Michal Harmáček

    Máme tu další díl našeho RGPL Endurance 2021 seriálu s týmem Žabáků posilněných dobrou náladou, společným duchem, radostí ze závodění, spolupráce a občas se uchylujeme i k násilí, výhrůžkám a psychickému nátlaku. Ale v rozumných mezích, jelikož za našeho působení nikdy nedošlo k velkým šrámům na šedé eminenci, pardon, šedé kůře mozkové, či jakýmkoliv zraněním na těle a duchu. Tedy u Petra si s tím tělem nejsem jist, jisté náznaky, o kterých nechci mluvit, tu jsou.

    Nicméně je tu další trať v této sérii a to je 8H na trati Slovakiaring. Mělo nás být dost, nicméně zaměstnavatel Petrův se rozhodl zamíchat s osudy nás všech a přes protesty Petra, tedy alespoň si myslím, že protestoval, mu změnil směny, a tak nás částečně připravil o parťáka, spolužabáka a o mou druhou sestru sekačku trávy. Kdo četl minulé vyjádření, ten ví o čem mluvím. Nyní se schyluje k onomu nátlaku a nepatrně jsme pošťouchli Kubu, který neměl jet. Ale víme o pár kostlivcích v jeho skříni, pohovce, šatní truhle a možná i tajnému vzkazu na ruličce toaletního papíru. Nicméně naše argumenty, útoky na Kubovo ješitnost, mírný nátlak (jeho zranění nejsou vážná), jsme ho dokopali k těžkému rozhodnutí. To nebylo nic měnšího, než zapojení se opět do likvidace svých nervů, ladění neposlušného auta a následnému zapojení se do týmu závodivých žab a pomoci dotáhnout naši Alfu opět na bodovanou pozici. Pravda, Kuba dostal na vybranou, že jezdit nemusí, šlechetné to gesto našeho vůdce, pardon, našeho šéfa Káji, že to já a Kája odjezdíme. O Petrovi jsme věděli toliko jen, že mezi nočníma pařbama, pardon, nočníma šichtama, při smyslech možná bude, třeba se zmátoří a jezdit bude. A jeje, já už píšu ve verších, měl bych přestat moc myslet, nebo se to bude zhoršovat. Nakonec se po probuzení a připojení na TS, kdy jsme chvíli váhali co to, kdo to vlastně je, ozvalo nějaké mručení a Petr všechny překvapil. 

    Alfu jsme rozjeli Kubou, to je jasné, je to auto plné nadržených alfa samců připravených na všechno, a startovala dvanáctá. Beta se k tomu také přidala se mnou, jako startovním jedcem, a Kájou jako záložním autem, kdybychom nakonec zůstali jen tři, tak bychom Betu buď položili, nebo se střídali ve třech. Startovní pozice Bety byla šestnáctá, kdy jsem vyjel slušný čas, a i kdybych zajel o vteřinu svůj rekord, tak by se místo nezměnilo, jak to bylo našlapáno. Tedy kvaldu a první stint v Betě hodil Kája hrdě s blaženým úsměvem na rtech na mě. Tedy složení bylo následovné: Alfa s Kubou a mnou, Beta s Kájou a mnou na začátku, případně pokud bude Petr mimo "delírium nevědomum", tak i s ním na dva stinty. Nakonec tedy svoje dva stinty odjel a tím pádem jsem pak už na poslední stint do Bety nemusel a Kája to tak mohl dojet. Na Virginii se bál, abychom si zajezdili, tak tady si to vynahradil :).

    Trať byla opravdu krásná, jednoduché zátáčky, asfalt bez nerovností, prostě idylka. To se to krásně čte, viďte ? Ale realita je jinačí, trať je osazena dlouhými zatáčkamy, které se navíc utahují a jsou tam i skokánky, to aby se asi diváci nenudili. Bohužel my v autech už z toho takovou radost nemáme a minimálně mě jedna z dlouhých zatáček vytrestala. I tak jsem to viděl nadějně, čas z kvalifikace jsem vyjel slušný a tak se těšil na start. Hrůzu mi opět naháněla první zatáčka a následně pak i druhá, to se naštěstí nepotvrdilo a díky jednomu smyslu zbavenému autu od Force Slovakia jsem zjistil, že peklo může nastat i na startovní rovince. Start byl letmý, jako vždy. Ale před první zatáčkou provedla zmíněná Force Slovakia manévr, za který bych je nejraději nakopal. Takhle se profesionálové nechovají a hluboce mě jejich jezdci zklamali, takhle prasácky se zachovat, to se prostě nedělá. Co se stalo ? Force Slovakia nevěděla, jak se dostat z šestého/pátého startovního místa kupředu a ve jménu hesla, že dlouhé závody se vyhrávají na začátku a v první zatáčce, vytlačila Bentley, které muselo prudce brzdit. Tím se dostalo těsně před BMW Paniky, která sice reagovala, ale i tak škrtla o soupeře rohem, což auto rozhodilo a BMW šlo bokem do auta týmu RGPL Lime. To vše spustilo hromadnou havárii zbylých aut a tak jsme v ní skončili všichni. Prvních pět aut jelo zvesela dál, včetně viníka, a zbytek jsme do sebe popadali jak maso do mlýnku. Nevím, jak přesně dopadl Kuba, vím, že tam dostal dost ran, to musí říci on, ale já jsem se snažil autům vyhnout. Téměř se mi to podařilo, zajel jsem do boku na trávu modlíce se, že se všem vyhnu a najednou se na mě vynořila svodidla, která byla do té doby ukryta v prachu. To byla dost velká rána, od nich jsem se odrazil a vletěl do BMW. Osobně nepochopím, jak může někdo postavit okruh, kde přerušení svodidel pro výjezd záchranek a dalších obsluh, je nasměrován do tratě. Nicméně pokračoval jsem bez oprav dál, navzdory poškozenému pravému přednímu zavěšení a poškozenému přednímu křídlu. Bohužel auto bylo o něco hůře ovladatelné v zatáčkách a lehce ztrácelo na top speed. Jelikož jsem neměl hnuté řízení, tak jsem se rozhodl neopravovat a opravu nechat až na střídání. Nevím, možná jsem to opravit měl, jelikož celkový čas kola se pohyboval kolem 2:06:5, tedy zhruba o 1,5-2 vteřiny za normálním časem. Teď se mi to hodnotí jinak než při závodě samotném, tam jsem se nedokázal rozhodnout a tak nechtěl ztratit opravou a průjezdem boxy. Po prvním stintu jsem auto předal opravené Kájovi a dal si jeden stint pauzu před tím, než půjdu na popravu naší Alfy místo Kuby. Střídal jsem ho na dva stinty, pak mě na dva zas vystřídal on. Opět jsem pak vystřídal Kubu na další dva, to jsem už měnil gumy na softy, místo medií, na kterých jsem startoval v Betě a jel první dva stinty v Alfě. Sice se softy mnohem více ničily, nicméně to vynahradila větší stabilita v zatáčkách a lepší čas na kola. Na poslední stint mě pak Kuba opět vystřídal a Alfu dojel. Po tom všem, jsme s Kubou dokázali nakonec vyjet neskutečně parádní sedmé místo. Musím ale podotknout, že je to opět velká zásluha Kuby, jak za nastavení auta, tak za jeho výkon celkově. Já jsem se opět snažil moc neztrácet a držet auto na dobré pozici, a snad jsem si vedl se ctí. Můžeme tu spekulovat, jak bychom dopadli, kdyby se nestala ta mela na začátku, ale na to se historie neptá. Opět jsme bodovali, opět jsme dokázali vyjet parádní umístění a opět jsme si s Kubou pěkně zazávodili. I po tom všem, co se stalo, je to skvělý pocit, být takhle vysoko. Já osobně jsem očekával, že budeme opět kolem desátého místa, ale že dojedeme na sedmém, to mě nenapadlo.

    Chci závěrem opět poděkovat klukům za spolupráci během ladění auta, za skvělou atmosféru během závodů, jsme opravdu tým, co má skvělé lidi, dobré zázemí a skvělou atmosféru, to se samozřejmě ukazuje i na trati. Díky žabičky.

Karel Němec

    Jak se mohlo stát, že se do kalendáře plného krásných okruhů dostal právě Slovakiaring? To nikdo z nás neví, každopádně nemůžeme říci, že bychom okruhu nemohli přijít na jméno. Hned v úvodní fázi příprav na poslední osmihodinovku totiž dostal nelichotivou (a nepublikovatelnou) přezdívku. Stejně tak nevím, jak se stalo, že jsem ten okruh na nějakou dobu přestal nesnášet, během tréninku se ale naštěstí vše vrátilo do normálu a prostě ho zase nemám rád. A jak to bývá, když mě okruh nebaví, v tréninku jsem se hodně trápil a ze závodu tak měl hodně špatný pocit. Nakonec se mi ale nějak povedlo sžít i s Kubovým velmi rychlým setem.

    O rozložení posádek také dlouho nebylo jasno. Oproti Imole, kde jsme jeli všichni, a Virginii, kde nás mělo jet pět a nasadili jsme i třetí auto, jsme tady dlouho nevěděli, jestli vůbec poskládáme k Alfě i Betu. Chvíli to vypadalo, že s Michalem pojedem ve dvou jen Alfu, pak Petr rozhodně vůbec nedonutil Kubu, aby jel také, a nakonec se i sám Petr překonal a mezi nočními se rozhodl absolvovat alespoň dva stinty. Co to znamenalo? Vymyslet to tak, aby Alfa zůstala jen a pouze v rukách našich Alfa samců, Kuby a Michala. To se i podařilo. Michal jen rozjel Betu, abychom se vešli do pravidel, která ukládají jednomu jezdci limit 70% závodu v jednom autě, což tady znamenalo cca pět a půl hodiny. Tři stinty tedy v Betě musel odjet někdo jiný než já. Zároveň to pro něj měla být i taková příležitost se před ostrou šichtou v Alfě trochu rozjezdit a zbavit se případné nervozity. Podle toho, že veškeré větší chyby udělal právě v Betě a Alfu potom řídil jako Bůh, se to zřejmě podařilo.

    Beta byla sice vlastně už od startu, kde se udála obrovská kolize téměř celého pole, odsouzena ke zkáze, co bychom to ale byli za žabáky, kdybychom ji nedotáhli do cíle? Zvlášť když ještě během onoho prvního Michalova stintu vstal Petr z mrtvých a tedy jsme mu museli dát příležitost se svézt, no a pak by bylo už úplně trapné auto někde zahodit. Po Michalovi jsem tedy podle plánu sedl já. V původním nástřelu strategie jsem měl před sebou tři stinty, ty jsem ale musel zredukovat na dva, protože jsem špatně koukal a Petr by se nevešel do svého časového okna. O další jeden stint jsem svou krasojízdu zkrátil po zjištění, že jsme vlastně startovali trochu později. Odkroužil jsem si tedy svoji necelou hodinku na posledním místě, při které jsem se snažil trochu přetahovat s Martinem Prokešem, který byl v téhle fázi závodu pomalejší, ale stejně se mi nedařilo mu vrátit kolo. Jak jsme s Michalem předpovídali, v závodě jsem se trochu chytnul a dokázal jet konzistentněji než v tréninku, šíleně táhlé zatáčky, dlouhé jak týden před výplatou, mi stejně dělaly problémy celý závod.

    Petr nezněl, že by byl ze své jízdy nějak nadšený, jeho stížnosti, že je pomalý, se nám ani nedařilo nějak utišit. Nakonec se rozhodl vzít místo středních pneumatik měkké, kterým jsme se až doteď bránili. Ukázalo se, že to byl dobrý krok. Měkká směs sice nebyla tak konzistentní, po několika kolech zpomalila klidně o dvě vteřiny, ve výsledku byla ale stále rychlejší, a tak jsme celý závod dojeli na měkkých. Po dvou Petrových stintech jsem si auto vzal zpátky na šílenou jízdu - čtyři hodiny v kuse na okruhu, který mě nebaví a nemám ho rád. Měl jsem ale obrovskou motivaci závod dokončit - sice jsme byli stále poslední, ale díky velké úmrtnosti měla Beta jisté své první body! Navíc ani soupeři přede mnou nebylo nedostižně vzdáleni. Aslamazyan s promáckým Ferrari, které jsem se snažil nahánět dvě hodiny zpátky, byl ani ne minutu přede mnou, během zastávek se jména jezdců PROMY střídala s jmény jezdců TeamuRGPL. Byl jsem ale pomalý a dělal jsem chyby, takže se moje ztráta stále navyšovala. Auta ale stále odpadala a po odstoupení Vladka Nesvadby z Chmell Teamu, těch mi bylo i líto vzhledem k tomu, že zase odstoupili na konci závodu, jsem byl jedenáctý. Sice poslední, ale na bodech, a jet čtyři hodiny bez přestávky na tomhle nesmyslu a nezbláznit se je podle mě také dobrý výkon.

    Co říct závěrem? Zase mi moji žabáci udělali radost! Alfu vytáhli na neuvěřitelné sedmé místo, Betu jsme taky dotáhli do cíle, i když to bylo náročné. A co je nejdůležitější - stále vládne dobrá nálada! Už teď se nemůžu dočkat posledního podniku série GT3 Endurance na krásném italském okruhu Mugello, kde si snad trochu spravím chuť.