Jakub Rojek:
„Zdravím všechny přítomné novináře na po závodní tiskové konferenci 24 hodinového závodu na legendárním okruhu Spa.“
„Tiskovka?“ ozvalo se v zadní řadě.
„Ano, tisková konference. A vy jste kdo?“ ptá se člověka v zadní řadě.
„Unavený jezdec, který si spletl místnost a na potvoru skončil tady…“
„A vy jste z jakého týmu?“
„Číslo 17, název nevyslovitelný. Proč?“ ptá se nedůvěřivě jezdec.
„Vůz s číslem 17 je tým ááááá Phyllobates Terribilis. Váš šéf týmu se ještě nedostavil. Nechcete ho zaskočit?“
„Musím?“ ptá se už otráveně jezdec.
„Je to dobrovolná tisková konference. Záleží jen na vás. Ale pro jistotu jsme zamkli hlavní dveře.“ Vzadu se už ozývá jen mumlání (pozn.: později jeden z novinářů, který seděl blízko, řekl, že jezdec mumlal něco o… to ani nemůžeme zveřejňovat!). „Tak já teda něco řeknu, než mě zavřou do chládku!
Tak vás teda všechny zdravím... Dostanu pak klíč od hlavních dveří, že? Tož co vám mám říct. Příprava na závod byla klidná a ke konci dosti hektická. Však to znáte, času dost. Věděli jsme, že s Aston Martinem už nechceme jet, a tak jsme hledali novou techniku. A tak jsme s Morbem (Petr Fikar, pozn. redakce) testovali různá auta a zkoušeli, které našemu týmu bude více vyhovovat. Později se přidal i Hejzlar. Náš výběr jsme poté zúžili na pár aut a následně začala konstruktivní diskuze jaké auto nakonec vybrat. Každý si řekl svoje. Opravdu věcná diskuze typu já s tím nepojedu, seru na to, má to strašný zvuk, hovno to svítí, nejede to, proč mi blbne rFactor. Nakonec jsem sám rád musel uznat, že pojedeme s BMW M6 GT3.
Auto jsme testovali a upravovali pár týdnů a i den před závodem jsme dolaďovali nastavení auta. Nakonec se nám podařilo auto nastavit a byli jsme na závod připraveni. Jediné, v čem jsme ztráceli, byla jízda přes obrubníky. To se nám nepodařilo nastavit a věděli jsme, že tam pár desetin ztrácíme. Upřímně doteď si nejsem jistý, jestli jsme to jen nedokázali nastavit, nebo jestli BMW zkrátka přes vysoké obrubníky neumí… Nicméně i tak auto fungovalo dobře.
Kvalifikaci jsem odjel já. Měl jsem hrubou představu, jakou rychlost máme a můj cíl byl TOP 10. V prvním kole jsem zajel 2:14.975, což byl dobrý základ. Ve třetím kole jsem ještě čas zlepšil o desetinu, ale další kola už nebyla tak dobrá a pohyboval jsem se kolem jedenáctého místa. Až v posledním měřeném kole se mi podařilo zajet čas 2:14.399, což znamenalo krásné sedmé místo na startu. Navíc jsme měli v kvalifikaci nejrychlejší BMW, což beru jako úspěch! Na vítěze jsem ztratil kolem osmi desetin.
Start závodu jsem měl na starosti taky já a měl jsem trochu obavu, jak bude vypadat první kolo po startu a hlavně jak se auta seřadí v Eau Rouge. Nakonec ale vše dopadlo dobře, Slovenský Armagedon se neopakoval a v deset hodin odstartoval 24hodinový závod ve Spa! Jelo se mi dobře a po dvou stintech jsem předával auto Michalovi z osmého místa a bez poškození. Znovu do kokpitu jsem se dostal až kolem sedmácté hodiny. Přebíral jsem auto od Hejzlara z devátého místa. Odjel jsem znovu dva stinty a na konci 221. kola jsem předával auto opět Michalovi, tentokrát ze sedmého místa. Poté jsem šel do hajan a snažil jsem se usnout. Podotýkám, že jsem se snažil, ale moc to nešlo. Jestli jsem na půl hodinky usnul, tak to byl úspěch! Ale věděl jsem, že to musím zkusit. Je to furt lepší, než být celou dobu vzhůru.
Budííííííííček!!! V neděli ve tři hodiny ráno. Pěkná blbost, co? Ale musel jsem. Čekaly na mě dva noční stinty. Než jsem se ale probudil a zjistil jsem, co vše se za mé nepřítomnosti stalo, usedal jsem do auta, které bylo na čtrnáctém místě. Kluci museli během noci auto opravovat a proto jsme se propadli. Já jsem teda usedl do auta a jel. Trochu jsem se bál, že budu takový rozlámaný, nevyspalý, ale kupodivu ne. Hned jsem se dostal do tempa a časy jsem zajížděl podobně jako ve dne. Nakonec se moje jízda protáhla na tři stinty. Chtěl jsem zkusit něco stáhnout a využít toho, že jezdím rychlejší časy. Povedlo se to tak na půl. Když jsem auto předával Morbovi, tak jsem byl na dvanáctém místě (500 kol), ale taky jsem udělal hodiny v Eau Rouge. Naštěstí jsem auto jen lehce otřel o gumy, a tak oprava během střídání netrvala dlouho.
Během noční jízdy jsem ale měl větší problém. Pořád mi v hlavě zněla písnička od Neckáře. Nedokázal jsem se toho zbavit a pořád se mi opakovala slova: Jedu domů po trati, jedu přes kopce. Za okny padá, padá sníh, budou Vánoce... V tu chvíli jsem byl ještě více vystresovaný. Nejen kvůli toho že jedu v noci a musím se více soustředit, ale taky proto že mi došlo, že za půl roku jsou taky Vánoce a já ještě nemám vybrané dárky! To jsou nervy při 24h, co? Ale jak se znám, tak budu kupovat dárky až na poslední chvíli. Ještě že před Vánoci pojedeme 6h Nordschleife. Tak snad tam budou mít otevřený fan shop!
Ale pojďme zpět k závodu. Byli jsme na dvanáctémmístě a měli jsme velké rozestupy. Na poslední dva stinty závodu jsem do auta usedl. Zkusil jsem zabrat a získat ještě alespoň jednu pozici, ale nepodařilo se. Rozestupy byly už velké. Nepomohlo ani zajetí nejrychlejšího kola v našem autě v 568. kole (2:15.852). Říkal jsem, že se rozjíždím až ke konci závodu! Nakonec jsme závod dojeli na krásném dvanáctém místě se ztrátou třinácti kol. Během závodu jsme odjeli 597 kol (pohlídal jsem si i poslední kolo)! Mohlo to být lepší, ale taky horší. Je to přece jenom 24hodinový závod a tam se může stát opravdu cokoliv a nikdo to neovlivní!
Na závěr bych chtěl poděkovat celému týmu za pěkný závod. Byla to pro mě už čtvrtá 24h, které jsem se zúčastnil jako pilot, a pěkně jsem si ji užil! A myslím, že můžeme být spokojeni, jak jsme připravili auto na závod. Na to, že to byl první závod s BMW, tak auto bylo opravdu dobré a během závodu jsme zjistili, jak ještě zrychlit!
To už ale byla moje poslední slova k závodu a už mi kurva konečně dejte ten klíííííííč! Musím si ještě promluvit s naším šéfem! Ahoj a díky!“