Petr Fikar
Po dlouhé době se mi zachtělo zase lítat po závodních tratích. Ta doba byla tak dlouhá, že už ani Karlos nevěřil v můj navrat do simracingového kolotoče. Tímto bych Ti, Kájo, rád poděkoval, že jsi mě okamžitě bez rozmýšlení protáhl vším potřebným - od módů, webu, registracema, nastavením a kdo ví čím ještě. Má hlava děravá zapoměla snad úplně všechno. Opravdu díky moc!!
První šampík, do kterýho mě Kája uvrtal, byl Touring Car CUP. Rovnou z ostra multiclass s vozy dvou tříd - BMW a Porsche. Ten už nám dospěl ke svému konci a je na čase udělat nějakou sumarizaci.
Hrdinské řeči, že pojedu to, co on, vzaly hodně rychle za své. Kája jel s Porsche. Já s Porsche nikdy nejezdil rád a teď na rF2 se ta nechuť osedlat „Ferdinanda“ jen zvětšila. Pro mě neřiditelná, nepředvíddatelná bestie. Raději vzdávám a zkouším, jak mně půjde BMW. Po pár velice peprných poznámkách k sobě samotnému si začínám maličko zvykat. Jak na rFactor2, na kterém jsem vlastně kloudně nejel, tak na auto. Ale ten červík někde vzadu stále hlodal - Na to jsi starej, hochu! Budeš překážet! Uděláš akorát průser a Kájovi ostudu!J
Jenže pak přišel zlom, který jsem nečekal. Při jednom pátečním podvečerním kroužení po trati se v boxech objevilo jméno, které jsem dobře znal z let dávno minulých. Jakub Rojek - nevěřil jsem! Na otázku, jestli jako furt jezdí, přišla úsměvná odpověď: „Asi bych zas začal, no.“
Zbytek večera už se toho moc nenajelo, ale proklábosilo na discordu u hrnku vzpomínek se špetkou nostalgie.
Další večer už byl pojat trošku vážněji. Japonský okruh Okayama byl nádherný, ale zároveň uměl potrápit. A tak se nějak kolektivně začalo pracovat na setupu, radilo, zkoušelo. Byl to další super večer, kdy se naháněla desetinka za desetinkou. Ladil tlak a teploty pneu. A když už to byl spíš opruz než zábava, stačilo jedno takové zaklínadlo - Bokééééém!!! Potutelné hyhňání do sluchátek se zvrhlo do nekonečného driftování, co gumy snesly. Zkoušel jsem Kubu nalákat k nám do týmu. Jak se dalo čekat, okolo Karlose se sdružujou jen pohodáři a fajn lidi, takže by Kubík jisto jistě zapadl skvěle. Ale ten chtěl obnovit svůj Kizz-me WRT. Což bylo pochopitelné a nějaký přemlouvání nemělo smysl. Však co, název týmu neznamená v jistých ohledech vlastně nic.
Čas strartu se blížil. Nervozita po takové době byla obrovská. A ta účast tolika aut tomu opravdu nepřidala. V dobách, kdy jsem ještě jezdil, byl luxus mít 15 aut na trati. Teď? Boha jeho, však nás tu je jak psů!! Kolem 40 registrovaných jezdců... Jinej svět, než co si pamatuju.
Kvalda i start se celkem povedl. Jel jsem dost vyklepanej a opatrně se protáhl první dvojící zatáček. Pak ovšem přišla studena sprcha v podobě rány na zadní bok. Nekontrolovatelný smyk, rána do zdi a konec. Uražené kolo. Můj první závod pro mě trval asi 15s. Zklamaný, smutný koukám z replaye co se stalo... Chudák Víťa. Jeden z týmových kolegů byl asi ještě víc vyklepanej než já. Hlídal si, co se děje za ním, a štrejchnul o mě.. Nedá se svítit. Další Race to napravíme!!
Další závodní víkend nás čekala Francie a pro mě neznámý okruh Nogaro.
Už během týdne jsem se tam potkal s pár „žabákama“ a zjistil, že set z Okayamy tu sedět rozhodně nebude a bude třeba ho radikálně překopat. V páteční podvečer dorazil tým Kizz-Me WRT a dolaďoval se zbytek. Ani nám, ani Kizzakům se okruh nějak obzvlášť nezamlouval. Zdál se být po Okayamě takový chudý, možná až nudný. Rovně - vracák - vracák - rovně... takové ... meh. S přibývajícim časem se ale ukazovalo, že se tu budou odehrávat v BMW neskutečné boje. Časy v kvalifikaci byly neuvěřitelně nabouchané na sobě. A kupodivu jsem nebyl poslední, ale o dost výš, než bych čekal. A Kuba měl čas atakující umístění na bedně! Ha, že by v nás přeci jen něco málo rychlosti zůstalo?
Start byl v mém podání opět plný nervozity, rozklepanejch kolen, zpocenejch dlaní. Ale povedl se celkem v pohodě a hlavně bez kolize. Už od prvních metrů probíhalo předjíždění a souboje kolo na kolo. Zhruba ve třetině závodu už jsem ťukal na vrátka Jardovi Kondiczovi jedoucím v boji o bramboru. Neuvěřitelný! Bylo vidět, že Jarda udělá gumy. Byl super pohled koukat, jak to do každý zatáčky posíla bokem. Efekt 10 z 10, ale gumy to nemůžou vydržet, a nebo mu to jednou nevyjde - říkal jsem si. Taktika jasná. Čekat, šetřit gumy a ono to příjde.
Plán super, bohužel zakoukání na Porsche mimo trať a přelétnutí brzdného bodu bylo drahé. Hodně drahé! Drobná chyba a celá ta skupinka, přes kterou jsem se kousal x kol nazpátek, byla zase předemnou. Nedalo se svítit. Gumy teď musejí vrátit to, co se jim našetřilo. Během dvou kol jejich teplota rapidně vzrostla a procenta životnosti stejnou rychlostí letěla dolů. Ale přineslo to ovoce. Už zase můžu bojovat o pozice. Jeden ze soupeřů udělal chybu a nechal mně místo v podstatě zadarmo. Dalšího jsem udolal na brzdách, jenže pak to přislo. Martin Mihalík byl ten, co mně bránil letu zpátky za Jardou. Bohužel Martin bránil bezvadně. Nešlo to, prostě ne. Ze zoufalosti jsem to myslím v posledním kole zkusil poslat pod Martina trochu na hulváta. A zdálo se, že aspoň to vyjde. Jenže nevyšlo a můžu být rád, že auto bylo celé a já to dotáhl aspoň na sedmém místě.
Ale neuvěřitelně nabušenej závod, kterej mě úplně odrovnal. Chtěl jsem víííc a nedočkavě vyhlížel Sonomu.
Sonomu znám z jiných her, ale to, jak vypadá na rF2, mě zaskočilo, až vyděsilo. V některých úsecích okruhu se zdálo, jako by tam ještě včera probíhal závod v hluboké orbě a někdo to jen tak přelil asfaltem. Nevím jak kluci v Porsche, ale my v BMW tu trpěli jak zvířata. Uskákaný šíleně. Ale profil trati byl úplně boží. Sice panovala obava o to, jak se tu poskládáme v multiclassu, ale jinak paráda. Set se nepovedlo naladit úplně do puntíku podle představ, ale nějak fungoval, což potvrdila i kvalda.
Start závodu byl prorokován jako totální masakr. Nevím, jestli už jezdci vědí, že se nevyhrává v první zatáčce, a nebo měli nějakej efekt blízko stojící betonový svodidla, ale start proběhl na jedničku! Co ovšem přišlo pak... Nevím, z jakého důvodu, ale asi ve třetím kole se mně auto na výjezdu přes druhý horizont postavilo na dvě kola, záhy se překulilo na boudu a já „sáňkoval“ po střeše pomalu až pod kopec. Díky bohu, to dopadlo aspoň tak, že šlo dojet do boxů na opravu. No co si budem. Na nějaký umístění se nedalo ani pomýšlet. Ztráta 2 kol je prostě moc. Ale díky náročnosti trati padlo rozhodnutí jet na supa a sbírat body aspoň po těch, co to vzdají, nebo rozštípou úplně. Plán ovšem zhatilo další moje poprvé na rF2. Déšť! Náročný okruh v poušti a ono musí pršet... Já myslel, že mě šlehne. Chvilku kroužení... teda spíš klouzání ve mě vyvolal paniku a touhu po mokrých pneu. To byla ta největší blbost, jakou jsem mohl udělat. Klouzalo to snad ještě víc. Do toho se gumy nebyly schopný popasovat s mým stylem jízdy a dost se přehřívaly. Když mě pak už po několikáté nevyšlo brždění do poslední zatáčky a málem to odnesl týmový kolega, nebylo mi z toho úplně dobře a radši jsem to odstavil.
Dalším okruhem byl maličkatý Lime Rock. Trať tak krátká, že koloval vtip o tom, jestli se vejdem na startovní rošt, nebo jestli budem spojeni v jednoho velkého hada. Opět panovala obava, jak se tam tolik jezdců poskládá a jak jako ten závod bude vypadat. Musím přiznat, že i z mojí strany se ozývalo nelichotivé hodnocení na výběr tohodle prcka do tak nabitý serie.
Už začátek kvalifikace naznačil velkou zábavu. Začlo pršet. A to jako celkem fest. To na Sonomě byla jen přeháňka. Teď někdo tam nahoře otevřel stavidla a snažil se nás utopit. Ale ve finále to nebylo špatný. Možná to udělalo i to množství vody, ale obešlo se to bez výrazných komplikací. Závod se mi povedlo zakončit na sedmé pozici ve své třídě. A to bylo fajn.
Blížil se nám poslední závod tohodle super šampionátu. Zlatý hřeb toho všeho. Poprvé v celé sérii jsme se konečně podívali na opravdový dospělácký okruh v jižním Španělsku - Jerez.
Přípravy už probíhaly klasicky. Něco jsem začal. Jakub to doladil, poslalo se to zbytku kolegů a uráá najíždět kola.
Kvalifikace se mně celkem povedla a usídlil jsem se na slušném sedmém místě. Ovšem časy top 10 byly na sebe tak nahuštěný, že to vlastně neznamenalo vůbec nic.
Start se povedl na výbornou, což se ovšem nedalo říct o předemnou stojím Bobovi. Buď zaspal, nebo se mu ten start hodně nepovedl. Snažil jsem se mu vyhnout a cpal to na střed, abych nemusel hned na startu zas brzdit - tuším, jak by to dopadlo. Tam už byl ovšem rozjetý Otreba a lehkým ťuknutím na dveře mi dal jasně najevo, že tudy cesta nevede. Poslušně se ukrývám někde v hloubi pole a začínám se propadat. Za první serií zatáček už okupuju uplný chvost pole. Auto lehce pobouchaný, ale jelo, jak mělo, tak nebudem házet flintu do žita a jdem s tím zkusit něco udělat. Naděje, jak hezky na takovým velkým okruhu půjde předjíždět, vzala hodně rychle za své. Menší výkon BMW, absence slip-streamu, vyrovnanost pilotů. Někoho předjet vyžadovalo ukrutnou dávku štěstí, souher náhod a nebo ostrý, ale hodně ostrý lokty. I tak se ale dařilo nějákým záhadným způsobem postupovat pořadím nahoru. Na skupinku jedoucí předemnou mi chybělo asi 2-3s a to se povedlo stáhnout kupodivu hodně rychle. Teď už to začala být řež. Čtyři auta seskládaný v jedný vteřině, neustálá výměna pozic. Adrenalin stříkal všude okolo. Opět přestávám dýchat a vnímat svět doma. Konečně je přede mnou vedoucí skupinky. Radost, že už jen jedno auto a můžu letět zpátky za Bobem, byla jen dočasná. Na rovince koukám, koho to mám vlastně před sebou. M. Mihalík!! A mám problém, velkej problém! Jestli bude bránit jako v Nogaru, nemám šanci. A to se i potvrdilo. Naopak bylo všechno ještě horší. Tím, jak jel hodně defenzivně, ztrácel rychlost. A to takovým způsobem, že špuntoval nás všechny. On si jel to svoje a my za ním si dávali nehoráznou čočku. Furt na sobě. Během dvou zatáček se bylo schopný několikrát prohodit pořadí, až na Martina teda, ten si jel svoji špuntovanou. Občas naši skupinu rozehnali dravci jedouci okolo v Porschatech. Ale to nebyl až takový problém. Myslím, že všchni z tý trojky za Mihalíkem moc dobře věděli, že se zas sejdem na jeho kufru. A co si budem povídat. Dopadlo to tak tak vždycky. Celá ta trojka Nižník, Ženíšek, já marně hledala vývrtku na ten špunt. Marně. Už se pomalu blížil konec, my furt na sobě. Zrovna jsem jel za Martinem do první zatáčky jednoho z posledních kol. Opět si jel tu svou defenzivní stopu. Nemělo cenu to tam zkoušet potopit a tak jedu prostě čistou lajnu, že to zkusím uhrát na lepší výjezd a nějak se dostat aspoň na bok jeho auta před další zatáčkou. Ještě před apexem byla naše rychlost víceméně asi stejná, jenže na výjezdu jsem byl o parník rychlejsí než on a posílám mu ránu na zadek. Martin okamžitě ztrácí kontrolu nad vozem a letí do zdi. V prdeli bych se viděl, ale zadupávat to v zatáčce s dalšíma dvouma borcema na mojem kufru fakt nepovažuju za dobrej nápad. Takhle to odskákalo jedno auto, ne víc. No i když. Počítám, že přiletí od komisařů trest. A bude oprávněnej, ať už bude jakýkoliv. Do cíle jsem dojel na mně už asi souzeným sedmým místě. Ale to jestli to tak zůstane po zásahu komisařů je ve hvězdách. A pánové Nižník a Ženíšek, jestli to náhodou čtete, klobouk dolů a děkuju. Na tenhle závod budu vzpomínat díky vám ještě pěkne dlouho. Ukázka otevřeného boje jak z učebnice!
Závěrem k celé serii bych strašně rád poděkoval týmům Phyllobates Terribilis a Kizz-me WRT za úžasnou atmosféru, pomoc a kopec zábavy. Díky moc!
Jimmymu na komentátorské stanoviště za supr přenosy, a celému vedení RGPL za výborně seskládanej šampionát!
Pokračování článku - ohlédnutí Michala Harmáčka a Karla Němce