Tomáš Bílek
Imola. Krásná trať a pro mě první endurance.
Na začátku týdne jsem bojoval se setem, ale během týdne jsem se s tím sžil a zvládal zajet alespoň ucházející čas. Nebo alespoň na mě. Závod Majkl odstartoval dobře a odjel si v klidu své dva stinty, zatímco jsem já seděl vyklepaný u počítače a čekal na to, až Mjakl vyjede svoji druhou nádrž a pustí mě do auta.
Byl jsem hrozně nervózní a byla to pro mě zkouška hlavně psychicky. Auto jsem převzal s mírným poškozením v zadní části vozu, ale na jízdní vlastnosti to nemělo žádný vliv. První stint mi pár kol trvalo, než jsem se do toho dostal, ale postupně jsem se po chybách ostatních vozů probojovával směrem vzhůru polem. Dokázal jsem se dostat až na sedmnáctou nebo osmnáctou příčku, přičemž jsem za sebou držel skoro celý stint Petra Fikara v Alfě, kterému bylo odečteno kolo po chybě během střídání. Bohužel jsem dojížděl první stint a poslední kolo před zajetím do boxu, jsem ťuknul přední zavěšení a auto se stalo neovladatelným. Než se mi podařilo dojet do boxu a přečkat 208 vteřinovou opravu, zabralo to více jak šest minut a znamenalo to odsouzení na poslední místo a ztrátu na nejbližší auto dvě kola.
Druhý stint jsem se snažil v klidu odkroužit víceméně bez poškození a úspěšně jsem předal auto Víťovi.
Poté jsem měl asi pět hodin pauzu, po tom, co se nám někde podařilo ušetřit jeden stint, než jsme předpokládali. Mezitím se v autě vystřídal Víťa na dva stinty, Majkl na jeden a Kája na dva stinty. Když Kája dojížděl svůj druhý stint, měl nehodu a musel rejoinovat, což znamenalo, že odjede ještě jeden stint. Poté už jsem přišel na řadu já na jeden stint. Sedl jsem do auta už za probíhající tmy což pro mě byla novinka a trošku ztížení, ale zvykl jsem si na to a odjel to kromě nárazu zezadu od vozu Proma VRT bez potíží a podařilo se mi po chybách Vítka Peláka dostat do stejného kola. Pak bohužel sedl do auta L. Zvonek a na toho už jsem nestačil. Po mém stintu jsem pustil do auta znovu Káju, který dojel závod na 10 hodin v Imole do cíle na krásném dvacátém místě po drobných problémech. Naše druhé auto dovezl do cíle Jakub Rojek na krásném desátém místě, což bereme jako úspěch.
Ke zhodnocení závodu, jsem rád, že jsem se tohoto závodu zúčastnil a beru to jako velkou zkušenost, i když jsem odstřelil naše druhé auto, a rád bych se zúčastnil i dalších závodů endurance.
Víťa Šťastný
Imola, trať, kterou jsem znal, ale nikdy neuměl jezdit. Teoreticky jsem ji uměl, ale prakticky jsem se ji naučil až v závodě. Desetihodinovka v Imole, a já jsem se rozhodl, že po dlouhé době pojedu endu, i když vím, že se zdravotními problémy, které mám, to nejde úplně hladce. Kluci jeli suprově, Majkl to odstartoval na 25. místě, Alfa startovala na 15. Zajel si svůj double stint a po něm hned Tomáš se svým double stintem, kde se sice párkrát roztočil. To ale vůbec nevadilo, seděli jsme v Betě, což bylo už ze začátku auto, které mělo dojet. Nešlo tak úplně o místo, jako se pořádně rozjezdit. Hlavně já po dlouhé době, a Tomáš jel endu poprvé v Imole. Nakonec skončil Tomášův double stint a přišel jsem na řadu já. Ještě jsem ani nesedl do auta a už jsem byl propocený všude, byl jsem strašně nervózní, že to klukům pokazím. Nakonec mi Morb řekl jednu nádhernou větu: „mysli na jednorožce a budeš v klidu.“ Vůbec mi to nepomáhalo, byl jsem nervózní ještě víc, ale nějak jsem to zkousnul. Ve své jízdě jsem byl dokonce tak nervózní, že jsem pomalu necítil levou nohu na brzdě a brněla mě celá noha. Stane se, jel jsem po dlouhé době a dalo se to trošku očekávat. Udržoval jsem tak nějak svou pozici, která si myslím že v tu chvíli byla 23., a za mnou prakticky už nikdo nebyl. Ale co člověk ví a neví, třeba by se konečně ten Ital, co skončil v garáži a mohl stále vyjet na trať, nasral a dohnal mě, co já vím. Neříkám, že by se to stát nemohlo, naštěstí nestalo.
Můj double stint byl poměrně hodně namáhavý, pocitově jsem byl hrozně nervózní, ale zvládl jsem to, respektive my všichni jsme to zvládli. Jsem rád, že jsme dovezli Betu, i když jsme ji dovezli na dvacátém místě, což i tak je suprové místo. Ale hlavně jde o to, že auto dojelo do garáže a my taky. Vcelku se mi ulevilo, když jsem předával auto zpět Majklovi. Na to, že můj double stint trval cca hodinu a tři čtvrtě, tak utíkal čas jako voda, strašně rychle.
Pak na scénu nastoupil Kája, do Bety tedy, a jel svůj double stint. Bohužel toto už jsem celkově moc nesledoval, protože zatímco on jel, tak já se sprchoval, páč jsem byl totálně mokrý od hlavy až k patě od potu a musel jsem se jít poměrně uklidnit, jak jsem byl nervózní. Po Kájovi jel znovu Tomáš a pak zas Kája, celé auto nakonec opravdu dojelo za cílovou čáru a byli jsme všichni velmi rádi. Klukům jsem pogratuloval všem k nádherným místům - desátémů místu Alfy a dvacátému místu Bety. Závod mě bavil, i když jsem byl fakt nervózní, tak mě opravdu bavil. Byla to sranda, jet s klukama, a snad do příště mi nervozita spadne. Zkusím si zajet i jiné závody, abych nervozitu trošku odstranil, a velice rád pojedu i další endu a další závody. Ještě jednou díky za závod kluci a Adios u dalšího závodu!
Karel Němec
Kalendář letošní série RGPL GT3 Endurance je opět nabitý krásnými okruhy, ale na který z nich jsem se asi mohl těšit nejvíc, který je pro mě z nich ten nejúžasnější? Jednoznačně Imola, Autodromo Enzo e Dino Ferrari. Patří mezi první okruhy, které jsem na RGPL jel, líbila se mi už od začátku a líbí se mi čím dál víc. Tohle je přesně ten typ ukruhů, kde jsem doma - rychlý, plynulý, v krásném prostředí…
Díky Kubově pomoci se setupem jsem se závodu nebál zdaleka tolik, jako v případě Silverstonu nebo dokonce Portimaa, kde jsem (nejen já) byl totálně v koncích. Věřil jsem, že tady se to konečně zlomí, že tady už ukážeme, co v nás je. Dokonce jsme měli jet v plné sestavě doplněné o Kubu, což znamenalo nasazení obou aut - tomu jsem doteď, s ohledem na rozvržení mých a Petrových směn a to, že Víťa s Tomášem vytrvalostní závody původně jet nechtěli, ani nevěřil. Nakonec se to ale stalo a snad to nebylo naposledy.
V den závodu se stalo něco, co mi ho zkomplikovalo trochu víc - Chmell Team nás oslovil, jestli nemáme někoho na výpomoc do jednoho jejich auta. Protože jsem si chtěl zajezdit trochu víc, podle plánu jsem měl v autě strávit asi čtyři a půl hodiny, což je na mě prostě málo, rozhodl jsem se jim pomoci. Nechtěli žádný zázračný výsledek, jen dovézt auto do cíle. Problémem bylo to, že ono auto je poněkud jiné oproti našemu, není to Aston - je to Ferrari, tedy rozdílná koncepce a tím pádem i výrazně odlišné chování. Místo tréninku s naší žábou jsem si tak během nedělního dopoledne zvykal na chmelláckou Italku, a docela jsem se s ní nakonec i sžil. I tak jsem ale kvalifikaci a start závodu nechal radši na Jardovi, který s ní má odjeto přece jen trochu víc. Kvalifikoval se na 23. místě, nechal za sebou Michala s naší Betou, a ten, stejně jako Tomáš a Víťa, kteří jeli po něm, dostal jasný úkol - pořádně zabrat, abych nemusel bojovat s naším autem! Nakonec to nebylo až tak potřeba, Jarda měl hned v úvodu incident s Martinem Prokešem, po kterém musel opravovat.
Když mi auto předával, bylo už o co bojovat, kolem nás přece jen někdo byl. Rychle jsem se dostal do nějakého rytmu, nejel jsem rychle, ale zato konzistentně. Problém nastal po první zastávce, rozhodl jsem se zkusit potrápit pneumatiky ještě jedním stintem, a to byla chyba. Nedaly to, už mě nepodržely tak, jako před zastávkou s lehkým autem. Střídání tak přišlo o něco dříve, během oprav. Jarda dal další svůj stint a přede mnou teď byly tři, abych odjel těch 30 %, které ode mě Jarda potřeboval. Teď už jsem doublestinty neriskoval a radši měnil při každé zastávce. Střední gumy, které jsem měl už zažité z Astona, tady nefungovaly a vyloučil jsem je už při tréninku, opravdu tedy nezbývalo, než měnit a měnit a měnit…
Kolem sedmé hodiny, o hodinu déle, než jsem měl - klukům se to celé nějak podařilo prostě natáhnout - jsem sednul do naší Bety a poznal, jakou jsem udělal chybu. Jak jsem si rychle zvyknul na Ferrari, tak byl pro mě strašný problém si zvyknout zpátky na Aston. Prostě to nešlo, první kola byla úplně tragická a až do konce závodu, nějaké s přestávkou asi čtyři stinty, jsem pořád dělal chyby a nevyhnul jsem se ani rejoinu po tvrdé havárii. Naštěstí jsem zůstal jen v Betě, kterou jsme brali jako takové učící auto pro Víťu a Tomáše a výplň času pro nás ostatní, takže jsme od ní nechtěli žádné výsledky, jen ji dovézt do cíle. To se i podařilo, i když až za odstoupivším Ferrari Chmell Teamu, ve kterém jsem absolvoval první polovinu závodu - ano, Jardovi se kvůli technickým potížím podařilo odstoupit snad v posledním nebo předposledním kole. Naše Alfa, kde se střídal Kuba s Petrem a Michal se ale předvedla v hodně hezkém světle a dokončila na úžasném desátém míste, tedy poprvé v sezóně na bodech! Po prvních dvou závodech nikdo nečekal, že by se nám něco takového mohlo podařit. Rozhodně by to nešlo bez tvrdé práce Kuby a Petra, kteří strávili spoustu hodin testy a laděním auta.
Jak bych tedy závod zhodnotil? Bylo to pro mě jedno velké trápení. První polovinu s autem, na které jsem ještě nebyl zvyklý, a když jsem si na něho zvykl, přesedl jsem do auta, od kterého jsem si stačil odvyknout. Ani v jednom jsem tak nepředvedl nic, čím bych se mohl chlubit. Své pomoci kamarádům z Chmell Teamu ale rozhodně nelituju. Díky mě alespoň (téměř) dovezli do cíle i své druhé auto, a navíc to byla další zajímavá zkušenost (které se ale asi příště už budu snažit vyhnout a soustředit se radši na vlastní tým). Každopádně - díky, žabáci! S vámi je radost spolupracovat, všechno jde a když to zrovna nejde, pořád si udržujeme dobrou náladu.