Další podnik RGPL GT3 Endurance 2021 je za námi! Tentokrát jsme se podívali na americký okruh VIRginia. Ani tentokrát to nebyla právě procházka růžovou zahradou, pro nikoho z nás. O tom už vám ale víc napsali naši jezdci.
Začněme naší vycházející hvězdou, dnešním Alfa samcem, Michal Harmáčkem.
Na začátku všeho toho psaní, co mě za okamžik čeká, bych si to vše tak nějak shrnul. Pro rejpaly, myslím tím dění, takže vaše chlípné myšlenky si nechte pro sebe :) . Po minulém Endu na trati Imola, kde jsem prošel křestem jízdy v rychlejším a na výsledek jedoucím Astonu s označením Alfa, mi začali všichni říkat, že jsem se hodně zlepšil. Osobně to začínám přijímat. Ono je těžké z jedné strany slyšet jak jezdím lépe a lépe a z druhé strany vidím svoje časy ve srovnání s ostatními a moje chyby. Ale Imola byla pro mě velká zkušenost a až na jednu chybu jsem jel dobře. Klukům jsem říkal, že až další závod se teprv ukáže, zda se zlepšuji, či ne. No a tím se dostávám k dalšímu závodu v sérii Endurance 2021.
Virginia a 6H na ní. Trať je to velice obtížná, je tu spousta zatáček, rychlých úseků, horizontů a míst, kde zaváhání znamená výlet na pastviny dobytka, kde ovšem ten dobytek chybí a tak ho musí nahradit čtyřkolové mrchy. A že jsem se tam během závodu párkrát podíval, abych dal Astonu možnost polechtat se na bříšku travičkou zelenou. Astona jsme měli nastaveného z minulé Imoly, nebo jsme si to alespoň mysleli. Nicméně nakonec byl setup stejně upraven. Petr na něm makal za povzbuzení své rodiny, která ho vehementně podporuje a občas tak, že tu jde o život, nicméně nás to baví, jsme přeci žabky :). Musím říct, že tréninku jsem dal opravdu hodně, už jen proto, že jsem během těch dní byl nejrychlejší. Tedy protože nejezdil Kuba, který si tentokrát dával pauzu a regeneroval šedé buňky mozkové po minulé likvidaci. Toho si také všimli i kluci a tak bylo rozhodnuto, že tentokrát bude Alfa na bedrech Petrových a na bedrech mých, na kterých si vítr pohrává neustále s kadeřemi, jelikož na hlavě mám již lesklou a kluzkou pokožku, kde se občas najde nějaký ten chloupek.
Rozhodnuto bylo jasně, já pojedu kvalifikaci a tím pádem budu rozjíždět Alfu dvojstintem. Během tréninku jsem z nás byl nejrychlejší i s prázdným autem, s kterým se pojede kvalda. Očividně mi tato trať sedla a po začátcích, kdy jsem z ní měl strach, se mi začínala líbit. Nicméně respekt jsem z ní měl velký, natož pak myslet na to, že budu rozjíždět Alfu. Během tréninku jsem se dostal na čas kolem 1:43.5 což bylo na mě totálně hustý. Bohužel došlo opět na to, že při ostré kvalifikaci ty časy nedokážu zajet, což mě pořád zaráží. On by v tom sice asi nebyl rozdíl, protože startovní pole bylo opravdu našlapané s minimálními rozestupy. Kvalifikaci jsem dojel s časem 1:44.1, což bylo ve výsledku až jednadvacáté místo z pětadvaceti. Na druhou stranu, v dlouhém závodě to moc neznamená, navíc se startem ze zadních pozic dá často vyhnout problémům po startu, kdy se všichni bezhlavě ženou za lepším výjezdem. Největší strach jsem měl z první zatáčky, což se naštěstí nepotvrdilo a k mému velkému překvapení, proběhl start klidně. Po zhruba deseti minutách jsem se po chybách jiným probojoval na osmnácté místo. Což mi zvedalo náladu a začínal jsem se do toho pomalu, ale jistě dostávat. Zhruba po dvaceti minutách jsem se posunul opět o další dvě pozice na místo šestnácté. Opět zvednutí nálady a pořád se pomalinku zlepšující se jízda. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Blížila se minuta 24. a po chybě Jardy Kondicze jsem ho dojel. Do první zatáčky jsme jeli bok po boku, už jsem skoro cítil na mých sličných bokách, jak se naše plechy setkávají a jiskra přeskakuje, nicméně nechtěl se mazlit, takže měl lepší výjezd a dostal se před druhou zatáčkou přede mě. To mi ale naopak přidalo na kuráži a věděl jsem, že ho pomalinku stále od počátku stahuji, a tak jsem se těšil na další souboj. Nicméně po výjezdu z esíček přišla osudná chyba, moc velký výjezd na trávu za obrubník znamenal ztrátu kontroly nad autem a následné nasazení sekací techniky na astona a šup na trávu. Moje gumy připravené na všechno a hlavně asfalt, si na trávě nevěděly rady, tak nasadily výraz plný nadšení z neznámého a zelená džungle nás přivítala s otevřenou náručí plnou lásky a nekonečného zastavování. Výsledek byl takový, že krom stažených půlek, kdy by neprošel ani mikrob a pokud ano, byl by stažen ze svého obalu, jsem se propadl až téměř na konec, na 21.- 22. místo, teď přesně nevím. Jednoduše mám duši žáby, co drží partu, a aby v tom nebyl Petr za Betu sám, okopíroval jsem jeho travní styl a letěl jsem tam také. Shodou okolností ze stejné pozice jako on o pár kol dřív. Po zpackané kvaldě a nápravě (a tady musím ujistit lidi toto čtoucí, že myslím nápravu jako nápravu, ne nápravu jako nápravu ), pozic postupným posouváním vpřed jsem to zas pokakal. Ale za námi teprv 25 minut a 5,5 hodiny před námi, tedy spousta času s tím něco udělat. Uběhlo dalších cca 20 minut a já pomalu dojížděl auta přede mnou. Ná cílovce šel ven Malinowski a tak devatenáctá pozice padla. Na řadě byl Víťa s Gamou. Kdyby měl Kája velice dobrý den, možná jsme vystřídali celou řeckou abecedu. Minuta 46. a Víťa mi na začátku esíček uhýbá. Hodně jsem ho dojel a tak asi raději povolil, aby mě pustil a zbytečně jsme se někde chybou někoho z nás nestřetli. Na řadě byl Vaňák. Mezi tím jsme míjeli auta sekající trávu, hrající si na krávy a zbavující se přebytečných částí aerodynamických, aby bylo auto lehčí. Závod nám ale začal komplikovat déšť, a to ne ledajaký. Byl naprosto nevyzpytatelný, když se rozpršelo a na trati bylo mimo stopu cca 60% tak zas přestalo. Absolutně nejhorší počasí co může být. Ani já a kluci v dalších autech jsme nevěděli, co dělat, jak se zachovat, jak přezouvat. Když jsme dojeli do boxů na koncích stintů pro mokré gumy, tak zas déšť přestal. Vysychající trať pak samozřejmě zahřívala gumy, snažil jsem se tedy jezdit mimo stopu, abych je chladil. Nicméně jsem ztrácel a tak jsem byl rád, že jsem byl již na konci druhého stintu a mohl předat auto již volnému, odpočívajícímu a netrpělivě čekajícímu Petrovi, s kterým jsem se střídal. Tedy Alfa byla tentokrát jen na nás dvou. Petra během jeho dvou stintů potkávalo prakticky to samé co mě, výlety, průlety, přeháňky, usychání míchy, pardon, to patří do Comebacku, tedy usychání tratě a jízdu na suchých gumách, zatímco zbytek tratě je stále omokřen. Prostě o zábavu a přemýšlení opravdu nebyla nouze. Během jízd jsme se špičkovali, pomáhali si, radili se o daší strategii. Tedy spolupráce jak má být a já jsem hrdý na to, že mohu být v takovém týmu. Kluci mi už nějakou dobu tvrdí, že jsem se hodně zlepšil. Z mého pohledu je to jinačí, vidím svoje chyby, vidím nestálé brzdné body a reakce na okolo jedoucí. Nicméně již zmíněná Imola byla první trať, kde jsem si sám přiznal, že se lepším. Virginia byla tedy trať, která mi měla potvrdit zda je to pravda a nebo jen náhodný závod, co se povedl. Musím teď i já uznat, že pravda to je a jsem konečně po 2 rokách přínosem pro tým. Pro mě je to neskutečný pocit, že mohu být k něčemu, že mě kluci pochválí a hlavně mě povzbuzují.
Řeknu to teď tady narovinu. O dalším vývoji během závodu samotného nebudu psát. I když to bylo jen šest hodin a já byl v autě čtyři stinty, zatímco Petr pět, tak to pro mě bylo hodně vysilující. Alfa byla auto, které jelo na výsledek. Od začátku to tak moc nevypadalo a Petr, který rozjížděl Betu, byl lepší než já. Pak přišla změna, chyba Petra, následná chyba mě na stejném místě a propad. To vše mi samozřejmě nepomáhalo, ale protože mám už přeci jen pár závodů za sebou, nemyslel jsem na to a dál se snažil jet co nejlépe. Snažil jsem se jet na jistotu a vyvarovat se chybám. Nicméně když mi Petr předával auto na další moje dva stinty, už jsme se pohybovali v první patnáctce a tedy na bodech. Což pro mě byla velká úleva. Již jsem to nezhoršoval a po konci mojich dvou stintů, tedy celkově po čtyřech, vyjíděl Petr na dvanáctém místě. Což byl neskutečný úspěch. Nakonec to bylo ve výsledku místo jedenácté a tedy pro nás všechny obrovské překvapení a obrovská radost. Nemá smysl se tu domýšlet, že nebýt našich výletů, mohlo to být minimálně o jedno až dvě místa lepší.
Co závěrem, klukům chci poděkovat, že mi věřili, že mi dali důvěru a že mě podporují. To vše dohromady pro mě moc znamená a je to obrovská motivace. Petrovi chci poděkovat za skvělou spolupráci během závodů, ať okolo dění na trati, tak o ladění auta během nevyzpytatelného počasí. Kájovi pak za to, že nás drží pohromadě a dělá pro nás vše jako správný velitel týmu. Virginia nakonec dopadla dobře, další obrovská zkušenost pro mě, ať z pohledu endurance závodů, tak jízdy na vodě a proměnlivé trati. Myslím, že jsem si vedl se ctí a udělal vše pro to, abychom auto dovezli na bodech. Opět jsme dali o sobě vědět a opět jsme byli na bodech.
Quák.
Pokračovat samozřejmě musíme jeho kolegou z Alfy, Petrem Fikarem.
Po nějakém čase, v klidu domova, přemítám o účasti na dalším podniku RGPL Endurance, kterého se náš tým Phyllobates Terribilis účastnil. Ten se jel na přibřežních loukách okolo americké Virginie. Od předešlého podniku v Imole působí Virginia jak z jiného světa. Daleko užší a na první pohled obyčejnější okruh. Jak se ukázalo, tak je úplně jedno, jak trať vypadá, důležité je, jak se na ni jede. Mno to znamenalo problém. Virginia disponuje pár místama, která se jedou na srdíčko . Přes horizont do zatáčky, dvojitě lomené zatačky a podobný srandy. Už při prvních kolech se ukázalo, že náš Astík se tu necítí vůbec, ale vůbec dobře. Mně naskákalo pár nových šedin. Bylo to jasný. Maraton okolo nastavení auta začíná. Dny se měnily v noc. Na kalendáři se obracejí stránky. A autu stále nemůžeme věřit. Spousty kafe, spousty antidepresiv, ale konečně se podařilo nastavení, který sedělo všem. Po rozeslání setu klukům do týmu se ukázalo to, co už dlouho všichni víme. Michal sedl do nastaveného auta a totálně nás zesměšnil. Jeho tempu nebyl nikdo z nás schopnej stíhat. Bylo rozhodnuto. Michal byl jmenován leaderem vozu Alfa! Já osobně jsem nadšenej, jak do toho Majkl šlape a neustále zrychluje a zrychluje. Další skvělou zprávou bylo, že pojedeme opět všichni. To znamenalo nasazení tří žabích aut do závodu. Maličké vrásky na čele nám začala dělat předpověď počasí. Rosničky hlásají slejvák a pořádnej.
Nadešel den D. Na kvalifikaci se do zeleňoučké Alfičky posadil náš novej rychlík Majkl. Já jsem zaskočil rozjet klukům Betu. Bohužel Tomáš neustále zápasí s připojením na server. I tak se ale rozhodlo, že Gamu nasadíme. Bez kvaldy, ale nasadíme. Co kdyby se Tomovi nakonec povedlo do boxový uličky dostat. Kvalifikace jako taková se nám vůbec nepovedla. Okupovali jsme až druhou polovinu startovního pole. Moje maličkost v Betě nakonec dokázala urvat šestnáctou pozici a chudák Majkl se musel prodírat s Alfou až z jednadvacátého místa. Gama, kterou vodil Kája, jela ze zadu, ale to nevadilo. Hrála stejnou úlohu jako Beta v Imole. Auto pro kluky na otrkání ve světě vytrvaláků a pro zbytek jen tak jako na projetí, kdyby náhodou někomu těch šest hodin přišlo málo.
Bohužel ani do prvního střídání se Tomovi nepovedlo dostat na server. Nešlo o to, že budeme muset pravděpodobně odstavit jedno auto. Šlo o Toma, který jezdí dobře, konzistetně (což já říct o svých výkonech nemůžu) a hlavně se těšil, jak se zase sklouzne v endu.
Během celého Virginského klání jsem nebyl schopnej chytit tempo. Prostě, ať jsem dělal, co jsem dělal, nešlo to. Časy na kolo byly příšerný. A že se občas někdo na nebesích usmyslel skropit trať hektolitry vody neomlouvá. Sem tam se mě povedlo Astíka zahodit na rozkvetlé louky v okolí tratě, což na klidu rozhodně nepřidá. Kor když ten, co sedí za volantem, ví, že je to jeho chyba. Naštěstí se nikdy nestal výlet ven z trati fatální. Čas letěl, počasí si z nás dělalo vysloveně dobrej den. Ale žabáci to nevzdávají. To dokazovalo poklidné poquákání do týmových vysílaček a burácející Astony na okruhu.
Mrzí mě uplný závěr závodu. Díky své neschopnosti chytit tempo a ještě to občas zahodit, nás začal stahovat tým Dimo eRacing se svým BMW. Pár minut před cílem už jsem ho měl na kufru... nedalo se. Sesadil naši Alfu z desátého místa. Nejradši bych se neviděl. Nebejt... (sprostej bejt nechci). Mohla to být obhajoba výsledku z Imoly. By asi šedá kizzácká eminence čučala na drát :D I tak Alfa, kterou pilotoval jeden skoro plešatej kudrnáč-Majkl a jeden skoro plešatej šedivák-já, protla cílovou pásku na pěkném jedenáctém místě. Betě o jediné místečko uteklo bodování. I tak šestnáctá pozice pro Betu, kterou pilotoval dobrosrdečný kapitán Karel s naším juniorem Víťou, v tak nabouchaný konkurenci a příšerným počasí je super výsledek.
Pánové, opět děkuju!! Byl to zase den strávený v super partě. Už teď mě mrzí, že si s váma Slovakiaring pravděpodobně nedám. Ne, že bych se těšil na ten odpornej okruh. Ovšem na to společné quákání rozhodně ano.